9. března 2011 v 16:53 | Ten, jenž kazí vzduch v naší krásné třídě a hodlá to dělat ještě minimálně do oktávy...Muhehehehehe!!!!!!!
|
Ministerstvo zdravotnictví varuje: Neberte tuto povídku, stejně jako MobyDicka ani moc, ani trochu vážně, mohlo by to vážně poškodit vaše psychické zdraví!
"Néééééééééééééééééééé!!!!!!!!", zaječela ségra ze spaní.
Proč jsem jí, já pitomá, jenom dávala k narozkám ten film Čtvrtý druh? Teď se jí zdá pořád jenom o tom, jak jí unášejí ufoni. Super. Ještěže je pátek a zítra nemusím do školy.
"Dej ty svý páchnoucí pracky pryč! Mám kaktus a nebojím se ho použít!"
Achjo, proč jsem jenom ty svý milovaný špunty do uší půjčila Hance? Teď si můžu nechat o spaní jenom zdát… Teda kdyby to šlo.
Cvak! zacvakly mi kolečka v hlavě do sebe. Nápad! Vzala jsem si spacák, hodila si ho na záda a přeručkovala po provaze vedoucím z mého okna až k rozložité lípě na kraji zahrady. Uvelebila jsem se v rozsoše stromu a zadívala se do lesa. Konečně klid.
Náš barák stojí na samotě. U lesa. Vesnička jménem Černá voda, která je zároveň nejbližší civilizací, je odsud asi pět kilometrů. Na opačnou stranu od této vesničky je asi osm kilometrů, taky v lese, podivnej děsivej barák. Nejsem žádnej strašpytel, ale v tom baráku bych nepřespala ani za zlatý prase. Což by neudělal ani ten největší chlap ve vesničce. A dotoč děsivýho baráku se přistěhoval ten novej kluk. Zadívala jsem se do blba a přehlála si v hlavě celej ten divnej dnešní den...
Dneska měl přijet novej spolužák, Vilhelm Kaska. Divný jméno. prej bydlel v tom divnym děsivym baráku na samotě. Nechápu, jak tam někdo dokáže žít a nezešílet nebo si aspoň nenadělat do kalhot strachy nebo obojí. No co, snad bude normální. A sem přijede někdo novej jednou za uherskej rok.
Před školou zastavilo auto. Bylo moc moderní na tuhle prdel světa. Nikdo z místních, takže to musí být ten novej. Zjistila jsem, že bude chodit do naší třídy. Super, aspoň se bude konečně něco dít. Otevřely se dveře a vystoupil… kluk. Jestli bude opravdu chodit sem, tak i nejhezčí kluk na škole. "Blonďatý spolek" vzdechl. To víte, blondýny, IQ ala vánoční kapr čili na ránu z milosti a myslí si, že sbalí každýho. Jo, ten kluk byl fakt kus, ale ne můj typ. Něco mě na něm odrazovalo. Skoro jako bych se ho měla bát. To bude tím, že je cizí. Jo, to bude tím.
Slezli jsme se do třídy. Nováček si ještě něco vyřizoval v úřadě a my už seděli na místech. Nováček vstoupil spolu s matikářem, který ho donutil představit se před třídou. Chudák. Ale aspoň vím, že mu mám říkat Víťa. Když ho matikář poslal si sednout, sedl si vedle mě a ne vedle Tifuse, pardon, Tiffany. Divný.
"Ahoj, já jsem Sára.", řekla jsem, aby věděl, vedle koho to vlastně sedí.
"Ahoj. Mě už asi znáš. Dědek jeden protivnej!", ulevil si Víťa.
"To na něj sedí. Jak se ti tu líbí?"
"Jde to. Celkem super, pomineme-li, jaká je to tu díra."
"Díra? Prdel světa, chlapče! A líbí se ti tu, páč si ještě nezažil tělák. Tělocvikář je sadista."
"Já přežiju všechno.", zasmál se.
"Proč sis sedl vedle mě a ne vedle Tifuse, pardón, Tiffany?", nedalo mi to.
"Copak vadím ti tady, Jestli jo, odsednu si."
"Ne, v pohodě, jenom mě se většina lidí vyhýbá. To víš, introvertní šprtka, podivínka, vyvolávající duchy a ještě k tomu děsný nemehlo…", zasmála jsem se: "aspoň víš, na čem jsi."
"Já byl taky vždycky outsider," řekl Víťa, "a navíc nemám rád nafoukaný blonďatý pindy."
"V tom případě tě musím varovat před támhletím blonďatým spolkem."
"Neruším vás, Sáro?" ozval se matikář.
Ztichli jsme. V povídání na téma rodina, Víťův bratr v Americe a Víťova inulá škola pokračovala konverzace skoro do oběda. Já mu na oplátku dala informace o lidech tady, na koho dát pozor, a tak. Ten kluk je děsně prima. Přesto z něj jde trochu strach… Divný.
Nastal čas oběda. Stáli jsme ve frontě. Terka hodila tlamu a vrazila do Tifuse, která to poslala dál dominovým efektem a tím pádem jsem dost tvrdě narazila do Víťi, stojícího přede mnou. Když říkám tvrdě, tak nemyslím moc, strčila jsem do něj jenom tochu, ale ten kluk je snad z oceli! Asi budu mít na rameni modřinu. Krom toho, je děsně ledovej. Divný.
Když jsme si sedli a obědvali, všichni si užívali, že výjimečně není k jídlu blaf, ale skutečné, nefalšované jídlo. Až na Víťu. Ten se v tom nimral, a když se nikdo nedíval, tak se šklebil, jakoby to chutnalo jako bláto. Divný.
Odpoledne proběhlo ve stylu uvolněné konverzace. Až na jednu maličkatou příhodu. O výtvarce seděla Terka s vlasama spletenýma do copu před náma. Což je normální. Ale Víťa jí najednou začal zírat na krk a ztmavly mu oči. Nekecám! Měl je černý a přisahala bych, že ještě před chvílí byly zlatý. Nenápadně jsem do něj strčila a on toho nechal. Ale i tak je to… divný.
Cestou domů jsem o Víťovi přemýšlela. Byl fakt hodně bledej, bledější než já, a to už je co říct! A taky celej...divnej. Asi šílím. Nebo čtu moc fantasy. Jsou to sice hezký knížky, ale když už kvůli nim považujete nové spolužáky za příslušníky jiné rasy, je na čase je odložit. Vzpamatuj se, Sáro! okřikla jsem se v duchu. Copak tady někde na tebe vybafne upír?
Cosi se v lese mihlo a já se vrátila do reality. Uf, jenom srnka. Ale před čím to zdrhá. Najednou barevná šmouha, zlomku vteřiny to přiběhlo, skolilo srnku a zakouslo se jí to do krku. Za necelou vteřinu! Šmouha se zastavila a začala sát krev z krku srnky. V měsíčním světle jsem rozeznala známou tvář. Víťa! Srdce se mi rozbušilo, až jsem se bála, že je uslyší. Uslyšel. Otočil se a vyskočil jedním skokem bez námahy ty tři metry do výšky za mnou na strom. Chtěla jsem křičet, utíkat, ale byla jsem tak v šoku, že jsem nebyla schopna pohnout ústy. Sklonil se nade mnou a v měsíčním světle se zaleskly dva dlouhé špičáky. Ucítila jsem bolest na krku, jak se do mne zakousl, a pak jsem padala a padala...
Viděla jsem dlouhý tunel, na jehož konci bylo světlo. Rozběhla jsem se a vstoupila do toho světla. Byla jsem v nádherné, zahradě, nic mě nebolelo, žádné starosti, žádný strach. Otočila jsem se a za mnou stála moje babička, která umřela před třemi lety.
"Vítej, děvenko," řekla a já jí skočila do náruče.
THE KONEC
Já vim, je to trapný, trapný a ještě jednou takový jako Květa podle Paťanga, ale mě to prostě nedalo...chichichi