Znáte to. Jste chlap, kterej si musí najít práci, aby uživil svoji manželku - která už se po deseti letech manželství nezdá tak hezká jako dřív - a vaše čtyři děti. No jo, stát snižuje sociální dávky a to pro vaši šestičlennou rodinu nestačí. To víte, manželka chce být krásná, dítě chce být in a mrňous chce vyměňovat plínky.
Máte nulové vzdělání a jediné na co myslíte je, jak si večer sednete do hospody a s kamarády si popovídáte jakej byl den a jak si budete vyprávět historky, které si vyprávíte každý večer.
Většinou to skončí tak, že si sám uvědomíte svou situaci, najdete si v novinách nebo na internetu inzerát a jdete do toho. V den konkurzu si oblečete své nejlepší oblečení, dohladka se oholíte a naparfémujete se nejlepší voňavkou, kterou seženete. Pak se vypravíte buďto autem nebo dopravou k sídlu firmy. Vystoupíte, vejdete, na recepci oznámíte, že jdete za šéfem a vstoupíte do předsíně. Tato moderně vypadající místnost se vám zdá sice hezky zpracovaná, ale ne zrovna přívětivě vyhlížející. Mladá, atraktivní sekretářka, oděná v decentních šatech si v rohu si klape na svém počítači. Po vyčkání, kdy se šéf v jeho pracovně dohaduje s podřízeným, se otevřou dveře a vynervovaný zaměstnanec rychle projde předsíní a dělá, že vás neviděl. Po chvilce se ozve sekretářčin telefon, po kterémžto hovoru se sekretářka ubere do malé místnosti s umyvadlem a kredencí uvařit kávu. Když je káva uvařená, odklusá paní sekretářka do šéfovi pracovny. Až se vrátí, zdělí vám, že máte vejít. Uděláte co řekla - otevřete dveře a vstoupíte. Šéf vám rádobi kamarádským tónem řekne, nebo spíše přikáže: "Sedněte si, prosím." Při sedání si vás prohlíží od hlavy k patě. Následný rozhovor se liší podle povahy šéfa, ale většinou nemá velmi pozitivní náboj. Při opouštění budovy si, ale v každém případě myslíte, že jste to totálně podělali, ale zároveň se uklidňujete, že pravděpodobně více lidí o tuto právi nežádá.
Ale v mém případě to bylo jiné. Má histerická žena, mi sdělila, že nemáme dostatek peněz, a že mám začít pracovat. Dobrá. Našel jsem si v novinách slušně vypadající práci, to víte - slušná práce to jsou slušně peníze, ale musí na to být i slušný, nebo jen naoko slušný člověk, což já ani zdaleka nebyl. Kvůli "zeslušnění" jsem navštívil holiče, obchod s oblečením a žena my obstarala starou (snad) pánskou voňavku. Když byla procedura dokončena, vypadal jsem skoro jako džentlmen z patnáctého století, nebo kdy ty džentlmeni byli, prostě jsem vypadal slušně. Jelikož jsme v té době neměli s rodinou auto, musel jsem jet načerno bídou. Když jsem dorazl na místo, shledal jsem, že budova, kam jsem měl namířeno sice nevypadá tak jsem očekával, ale určitě to není žádná ruina. Vnitřek budovy vypadal podobně jako její vnějšek, doslova. Vzorový vzor socialistické architektury. "Žádná recepce? - no dobře snad se trefím do správné místnosti." Trefil jsem se. Žádná moderna to tedy nebyla, jak už jsem řekl, vzor socialismu. Na stěnách visely kulaté rozžhavené radiátory schované za dřevěné kryty, na stropě kulatá lampa z šedesátých let a okolo bíle nalakovanách dveří dvě obrovské skříně s "čudlíky". Sekretářka sice byla v rohu, ale určiě nebyla mladá a ani zdaleka ne atraktivní. Byla to postarší žena, s tygrovanou blůzkou a hnědými dlouhými kalhotami.
"Vy jdete za panem vrchním?" zeptala se skřípavě. Já jsem souhlasil. Měl jsem vejít dovnitř, žádná káv se nekonala. Přivítal mě sympatický muž v pruhovaném tričku a džínách. "Á, dobrý den, nečekal jsem že příjdete tak brzo, posaďte se…nechcete sklenku slivovičky, mám domácí od kamaráda z Moravy." To mě trochu zaskočilo. "Ne, ani ne, děkuji." Šéf se opřel o desku stolu a začal, už trochu vážnějším tónem: "No, tak vy jste tady kvůli nové právi, že?"
"Ano." Odpověděl jsem.
"Ták, co jste vlastně dělal předtím pane" odmlčel se. "Borůvka. Milan Borůvka" doplnil jsem ho. "Ano, pane Borůvko, máte nějaké předchozí zkušenosti?"
Zaváhal jsem, ale řekl jsem pravdu: "Dělal jsem v autoservisu pomocníka, ale jinak…jinak no nic."
"Nevadí, stejně nepotřebujete žádně zkušenosti" řekl šéf a šibalsky se pousmál.
Pak jsme se asi půl hodiny bavily o jeho práci, jeho rodině a přes chatu v jizerských horách to dospělo až k jeho zážitkům ze západní afriky. Po této konverzaci mi můj nový kamarád, Radek vyprovodil.
Když jsem opouštěl dům, myslel jsem na to, že šéf je dobrý chlap a že by mě mohli vzít, pak už jsem myslel jen a jen na jeho vyprávění o Serekundě.
Tak jo no...
Dobře napsaný 