Květen 2017

Pondělní chvilka poesie

15. května 2017 v 19:01 | Christian Fullday
Dotkla se noha chodníku a zraky vzhlédly výše,
v momentě se tělo třese a přece sotva dýše,
v čerň hlubokou studnic obou uzříti je dáno,
něčím jiné zostaveno to páteční ráno.

V místnosti všech padesát jako by teď nebylo
a i kdyby se bývalo světa všeho vojsko bilo,
byv zaujat křivkou jež pod černými děrami se vinula
neviděl už jiného než od Něhož vůně ta se linula.

V srdci buší v břiše svírá oči ale neotvírá
přec jsou celé dokořán! jen ošklivá to víra,
že věčná - ona - už přisátá nikdy na to nepřijde,
že zalíbení vždy v mužích měl a už to nikdy nevyjde.

Dnem i nocí na mysli visí stále
jenže nic však jisté není - ale!
Okouzlen byv nikdy více
červenala se mu líce,
když poprvé i podruhé jej
uzřet na dálku čas mu dej
a rozmyslet se dobře ví už
že takový je onen Muž.

Do myšlenek ubírá se
častěji a stále víc,
není snad to ono nic,
jež samo vyznít nechá se?
V mysli se ubírá dál a dále
do budoucna vidí už,
tam v dáli, v temné dáli luž
je zříti a nekonečné tále.

Jednou dvakrát uhranut je
po sté už mysl nevnímaje,
vždy přítomna soudnost, jasnost
jako temnoty stín zastřen je.

Vytrhnuv démonen slyší zvuk a rohem - tím horním pravým - umlčuje jej zas,
ví však že to zase přešlo, do života zatahuje ho ten mocný ďas.
"Presso nebo turka?" už se táže neví přitom jak moc háže
do prdele do hajzlu ten společný - a věčný - čas.